Krásné video

24. května 2010 v 21:32 | Marťa |  Novinky



Krásné video o příběhu Hermiony a Rona.....

 

Blesky tajemství

24. května 2010 v 21:06 | Marťa |  Drabbles
Sedím u okna a pozoruju, jak blesky tančí po obloze. Taky bych se chtěla takhle rozběhnout po nebi a utíkat do dalekých míst. Utéct od všeho a začít nový život. Ale když se dívám na tu obrovskou sílu a nebezpečnost blesků, cítím strach a respekt z takové mocné síly. A přesně takový strach cítím i při myšlenkách na možnost nového začátku. Nesmíme se ale bát. Stejně jako i blesky jednou skončí, tak skončí i náš strach. V hloubi duše najdeme naši ztracenou sílu, kterou blesky svou září zastiňovaly. Znovu vysvitne slunce a my vyrazíme na cestu. Ne na ledajakou cestu, ale na cestu poznání. Při našem putování se bohužel budou blesky vracet. Naše víra nás bude ale držet ve správném směru. Budeme mít sílu blesky pozorovat a ne se před nimi skrývat, protože pochopíme jednu jednoduchou věc, pochopíme jsme jejich tajemství…..

1. Kapitola - Můj život

17. května 2010 v 17:24 | Marťa |  *Život není jako med*

Tímto Vám představuji moji novou kapitolovku "Život není jako med". Je o dívce, ke které osud ani otec nejsou spravedliví.... Snad se Vám bude líbit.


Za prvé můj otec mě nenávidí. Za druhé, já nenávidím jeho a za třetí bych nikdy neprolila ani jednu slzu na jeho pohřbu.

Ano můj život nebyl nikdy jednoduchý. Ostatní děti si se svými otci hráli, vyráželi na různé výlety. Ale my ne. Vždy když vidím ty americké filmy, tak se mi chce brečet… Tak krásný rodinný život, všude samá láska a něha. Vždy jsem těm dětem záviděla, jak je jejich otec na ně hrdý a udělal by pro ně všechno na světě. To já naopak od otce neslyšela nikdy pochvalu, nikdy žádné krásné slovo…

,,Madison!!!," slyším z kuchyně. Panebože a je to tady. Co zase chce. Je to takový typ člověka, který neudělá bez cizí pomoci ani krok, ale sám o sobě si myslí, že je ten nejchytřejší a nejlepší člověk na planetě. A my ostatní jsme nikdo.

,,Madison, jsi hluchá nebo co!," křičí na mě. Vůbec se mi tam nechce. Zase to bude jenom nějaká kravina.

,,Jo, už jdu," zavolám a pomalu se loudám po schodech dolů do kuchyně za ním. Jen co vejdu do kuchyně, vidím otce, jak cosi roztavuje na stole. Taky by si to mohl vzít ven. Zase poprská celý stůl a bude smrad po celém domě. No jo a kdo zase za to bude moct? Na to existuje jediná odpověď, zase já. Když něco dělá, je nejlepší se od něj držet dál, protože to z jeho úst padnou všichni svatí a skutek utek.

,,Tyto drátky vezmi a vyhoď je," houkne na mě a dál pokračuje v roztavování.

,,Hmm," na žádnou jinou odpověď se nezmůžu, protože už to ve mně začíná vřít. Jako by nemohl zvednout svoji prdel ze židle a udělat pár kroků ke koši. Super. Vezmu drátky a zamířím s nimi ke koši. Když v tom málem nadskočím úlekem, když na mě zařve:

,,Jsi blbá nebo jaká, kam to neseš?," je celý červený naštváním a dívá se na mě jak na zjevení.

,,Tak proč mi neřekneš, že to mám zanést někam jinam, a taky se to dá říct normálně, nemusíš na mě hned křičet," bráním se.

,,Já myslel, že jsi sama dost chytrá, abys to věděla, ale asi sem se mýlil," sděluje mi a dívá se na mě posměšně. Nemůžu odolat tomu rýpnout si do něj.

,,Jo tak ty jsi myslel…" tomu se musím zasmát, protože tenhle sobec umí myslet jenom na
sebe. Radši si to zamířím přímo k popelnici a už radši neposlouchám to, co za mnou řve. Vlastně to ani poslouchat nemusím. Od malička to už znám nazpaměť. Jsou to pořád ty samé kecy dokolečka.

Na zpáteční cestě vidím mamku sedět na lavičce na dvoře. Chudina moje mamka. Úplně mi to láme srdce, když vidím jak ji ničí. Vždycky když ji nadává, tak si přeju, aby to bylo mířené na mě a ji nechal na pokoji. Já jsem si už za ty roky zvykla. Odmalička před ním chráním ještě moji starší sestru. Sice je starší, ale je mnohem citlivější, a jemu se neubrání. To samé mamka, je to strašně hodný člověk a takového tyrana si nezaslouží. Když sem byla menší, často jsem se jí ptávala, proč se s ním nerozvedla. Bez něj by jí bylo mnohem líp a nám také. Ale její odpověď byla stále stejná: ,,Nemůžu rozbít rodinu." Otec tohle ví a zneužívá toho.

,,Ahoj mami," pozdravím ji a sednu si vedle ní na houpačku. Se smutnýma očima se na mě snaží usmát. Strašně ji mrzí všechny naše spory a hádky a špatně to nese.
,,Ahoj miláčku, tak co to bylo tentokrát?" ptá se mě, ale místo odpovědi se na ni jen usměju a pokrčím rameny.

,,Já ho nechápu. Strašně by mě zajímalo, co se mu honí hlavou," pronesu a zadívám se jinam. Nemůžu se mamce podívat do očí, něco mi v tom brání. Vždy mě zajímalo, proč všechny ponižuje. Nikdy mi na to ale neodpověděl a tak jsem usoudila, že si všechny své komplexy vynahrazuje tím, že zesměšňuje a uráží ostatní. Nesnáším, když někdo řekne: ,,Já mám pravdu!" Tohle od něho totiž slyším pořád. Vždy, i když ví, že jí nemá, rád říká tuhle větu a nedá mi prostor na obhájení.

,,Býval takový, i když sis ho brala mami?"

,,Ne, Medy, nebyl. Byl hodný a starostlivý. Ještě teď když zavřu oči, ráda vzpomínám na naše letní vycházky," vypráví mi máma a vidím, jak se jí v koutku oka zaleskla slza.

,,Tak co se teda stalo, proč už takový není. Člověk se přece tak rychle nezmění na cholerika," snažím se to pochopit, ale nejde mi to. To musel být někdo jiný, jeho si ani vesnu nedokážu představit milujícího. Vždy když se řekne jeho jméno, tak se mi jako první vybaví křik, odpor a nenávist.

,,To má po svém otci. Pamatuji si, že když ještě byl na živu, tak se choval přesně takhle k tvojí babičce. Usoužil ji na smrt a to jak ji moc milovat si uvědomil, až bylo pozdě."

,,Né, to snad není možné, on už zase něco kříčí…," já toho člověka snad zabiju vlastníma rukama. To není možné. Se znechucením se zvedám z lavičky a jdu si vyslechnout svůj ortel….
 


Omluva a dešť....

16. května 2010 v 19:23 | Marťa |  Novinky

Moje velká OMLUVA!!!


Zítra mi začíná třítýdenní praxe, takže se Vám budu hlásit častěji.
Určitě si říkáte, co se stalo, že se sem zase vracím. Abych pravdu řekla, tak sama nevím. Ale dneska jsem se rozhodla, že něco změním a uvědomila jsem si, že první co chci změnit je právě moje zanevření na psaní. Řekla jsem si: ,,Co se to se mnou stalo?"
Vždy mi hodně pomohlo, když jsem se ze svých pocitů vypsala, a já to jenom tak zahodila. Některé z Vás jsem tím určitě hodně naštvala. Vůbec se Vám nedivím. Taky jsem na sebe naštvaná kvůli tomu, že jsem to všechno zahodila a prostě jsem přestala. Moc se Vám za to omlouvám a doufám, že mě neukamenujete za mé další povídky….

Mé bludy o dešti:

Možná, že do Vás teď budu hustit jenom samé filozofické věci, ale dneska jsem přemýšlela, proč lidé nemají rádi déšť… Vždyť déšť je předzvěst něčeho nového.
Déšť přece smývá špínu a zanechává místo pro něco nového, čistého. Je přece také smyslem života. Jen si představte, co by se stalo, kdyby déšť zmizel. Rostliny by umřeli, zvířata také, moře a oceány by pomalu vyschla a my bychom také dlouho bez vody nevydrželi… Teď když se podívám na déšť nevidím mokro, zimu a špatné počasí, ale něco co přináší a dává život nám, zvířatům i rostlinám a také něco, co značí nový začátek…

Snad teď před Vámi nevypadám za blbce, ale tohle je můj názor na realitu a možná, že i Vy také někdy budete mít stejný pohled a nebudete odsuzovat déšť…

Zahajuji!!!

16. května 2010 v 14:50 | Marťa |  Novinky
Zdravím moji milí čtenáři,

nevím, jestli Vás touto zprávou potěším nebo ne, ale to je jen na Vás. Rozhodla jsem se, že znovu začnu psát. Taaak a je to, konečně jsem se odhodlala. Můžu Vám říct, že už mi to opravdu chybělo...

Teď mám konečně zase čas a inspiraci, tak se Vám sem budou přibývat bludy mé mysle, a také další povídky (doufám :)). Budu se Vás snažit nezklamat a brzy nashledanou....

Marťa :)

Zlomené srdíčko...

5. září 2008 v 20:25 | Marťa |  Drabbles
Dnes už vím, o je to bolest na srdíčku. Vídám tě každý den, ale je pro mě strašné vědět, že nejsi můj. Tvé srdce už patří jiné a mně zbyly jen oči pro pláč. Ano asi je to můj osud tě nemít. Ale moc moc je to pro mě těžké. Tvůj pohled když se na ni díváš, tvůj úsměv když se na ni směješ. Nikdy se asi už nesmířím, že já jsem ta druhá. Nic víc jen ta druhá. A ta strašná věta mě zabíjí: ,,Jsi má dobrá KAMARÁDKA"….

Cesta bolesti - 6. Dopis a kletba, která se nepromíjí

12. srpna 2008 v 12:38 | MarryT |  Cesta bolesti
Ell si sedla na lavici a začala přemýšlet jak smyslů zbavená. Takže, za všechno může Malfoy, ta podlá, ledová krysa! Co tím sleduje? Proč mě konečně nenechá na pokoji? Proč se o mě najednou tak stará? Proč nechal Severuse připravit ten lektvar a pak mi ho tajně podstrčit? Jak to, že Křiklan mu s tím jeho odporným plánem pomáhal? No, to je vcelku logické Křiklan vždy vyhledával lidi s konexemi nebo velkým nadáním. Já tak nechci být ve skupině s ním, to bych radši strávila týden v krabici s Třeskavým skvorejšem, protože ten je mnohem milejši než nějakej Malfoy.! A navíc, může ve škole kouzlit, no kdo poslouchá Filchovi zákazy? Nikdo! Proč jsem jen tehdy šla pěšky přes tu vesničku? Proč jsem to tam ještě chvilku nevydržela? Ell přemýšlela nad těmito otázkami, když ji někdo zase vyrušil.
" Slečna Moony?" ozvalo se malé blonďaté děvče ode dveří.
" Ano.." bylo vidět, že si děvče oddychlo.
" Tohle, Vám mám předat.."
" A od koho to je?" Zhrozila se.
" Nevím, ale paní profesorka říkala, že Vaše sova byla nějaká moc zmožená a nemohla Vás najít tak to skončilo u ní a nemám to dávat nikomu jinému.."
" Aha, tak děkuji.."
" Není zač.." odpověděl dívčina, předala dopis a odešla. Ell si nevšímala špatného stavu obálky, podle písma okamžitě poznala, kdo ji psal.

Cesta bolesti - 5. Rozdělení do dvojic, aneb náhody neexistují

9. srpna 2008 v 13:25 | MarryT |  Cesta bolesti
Odebrala se do ložnice, sedla si na postel a snažila se vybavit, proč omdlela. Mezitím ve společenské místnosti probíhala debata.
"To se mi nezdá, že by to byla jen obyčejná noční můra.."
" Jamesi, vždyť to nemůžeš vědět.."
" No tak Lill vzpamatuj se a co ty rány co měla po těle a to její divné chování.."
" No, to ano, ale jestli se dostala do křížku se Smrtijedy, tak by ji snad zabili nemyslíš? Vždyť víme přeci, že jsou schopni všeho." Dlouho se takhle dohadovali, když si Sirius na něco vzpomněl:
" Hele a neříkala tam náhodou něco o nějakým úchylovi?" oba se na Siriuse otočili a on pokračoval " a pak tam říkala něco o Bradavicích, něco jako vyřídí v Bradavicích,"
" No to nám ale moc nepomůže, úchylů je v Bradavicích požehnaně" a sjela pohledem Jamese se Siriusem.
" No dovol" ozvaly se společně dva hlasy a Lill se rozesmála jejich nevinným pohledům.
" No, ale je jasná jedna věc.."
" A jaká Tichošlápku?"
" Že ji zřídil někdo z Bradavic"
" To, ale není možné, kdo by něco takového udělal? Snad jen nějaký Zmijozelák" Lill se praštila do čela a zabrblala " No jasně!"

Cesta bolesti - 4. Spojené hodiny se Zmijozelem a noční můra

5. srpna 2008 v 20:30 | MarryT |  Cesta bolesti
Když odcházela zdálo se jí, že ji Severus něco strčil do kapsy, ale nevšímala si toho. Musela se vrátit do velkého sálu, jelikož měli dostat rozvrhy, podle toho jak dopadli u NKÚ. Naneštěstí už tam byla spousta lidí včetně Lilly a pobertů, Ell pouze doufala, že jim Lill nic neřekla, chtěla si jít sednout dál od nich, když na ní Lill zamávala, ať si k nim přisedne,což bylo už samo o sobě podivné, nejspíš ji chtěla přesvědčit ať zajde na ošetřovnu nebo tak, nebo se prostě jen chtěla zbavit Pottera. No co? Pomyslela si, tak si k nim vyjímečně sednu. Posadila se vedle Lilly a naproti ní seděl Sirius věrně po boku svého kamaráda Jamese.

Cesta bolesti - 3. Lilly .... aneb Co to s ní je?

5. srpna 2008 v 17:35 | MarryT |  Cesta bolesti
Vůbec nechtěla komunikovat proto se ani těch dívek nezeptala jakože najednou ty kočáry táhnou takový potvory, když obvykle jezdí samy. Myslela si totiž že by ji měli ještě za většího blázna, než teď. Když konečně dorazila do Velké síně, sedla si záměrně zády ke zmijozelskému stolu, nechtěla vidět tu odpornou tvář, když skončilo zařazování vydala se do Nebelvírské věže spolu s ostatními.
" Ahoj Ell," pozdravila svojí spolubydlící Lilly Evansová.
" Ahoj Lilly.." otočila se a pozdravila spolužačku.
" Ell, vím že je to hloupé, ale můžu se tě na něco zeptat?"
" Jistě…"
" Na tu kšiltovku už jsou všichni zvyklý ale proč máš brýle? Když si je měla venku, tak jsem si myslela že máš třeba nějakou alergii nebo tak, ale proč je nosíš i uvnitř hradu? Vždyť přes ně nemůžeš pořádně vidět.." Ell byla ráda že ji nemusela lhát, protože se právě přihnala skupinka v čele s Jamesem Potterem.

Kam dál