Osudová Anglie 4. kapitola

8. prosince 2007 v 20:55 | Marťa |  *Osudová Anglie*
Marťa otevřela dveře, co jí dělili od pracovny. Pracovna ředitele Brumbála byla opravdu obrovská. Vešla do vnitř a rozhlížela se kolem sebe. Vypadá stejně jak ji popisovala v knize Rowlingová, napadlo ji hned když se dívala kolem sebe. Na stěně vedle sebe visely obrazy bývalých ředitelů Bradavic, kteří si něco brbrali pod nos a přelétávali z jednoho obrazu na druhý. Uprostřed pracovny byl velký stůl u kterého seděl na bidýlku fénix. Bylo vidět, že je to ještě mládě, ale byl moc roztomilý.
,,Srdečně Vás vítám v Bradavicích," přivítal ji mile Brumbál.
Vypadal o něco starší než v knize. Měl půlměsícové brýle, dlouhý bílý plnovous i vlasy a plášť dlouhý až k zemi.
,,Dobrý den," pozdravila Marťa.
Brumbál si sedl za svůj pracovní stůl a vybídl ji ať si také sedne. Marťa si tam šla sednout. Seděla přímo naproti němu a nemohla od něho odtrhnout oči. Stále si ho prohlížela.
,,Jak se vám líbí Bradavice? Vím, že k nám nastupujete a chtěl jsem se s vámi trochu seznámit a vysvětlit vám jak to tu chodí."
Marťa jenom přikyvovala hlavou a pozorně ho poslouchala. Připadala si tu tak zvláštně. Jako v nějaké pohádce, která se stala skutečností.
,,Až skončíme, pan Filch vás odvede do společenské místností a tam vás náš Moudrý klobouk zařadí do koleje," ukázal na otrhaný klobouk stojící na nedaleké poličce. Klobouk se hýbal sem a tam a pobrukoval si: ,, Bradavice, Brada Bradavice, každý z nás chce vědět víc, než ví, ať jste ještě hloupí jelimánci…"
,,Všichni doufáme, že se vám tu bude líbit a rychle si tu najdete nějaké přátelé," usmál se na ni.
To taky doufám. Ale kdyby to bylo tak lehké jak se zdá…Pomyslela si smutně.
,,Já taky doufám a určitě se mi tu bude líbit,"řekla a usmála se na něho.
,,Tak, základní informace jsem vám už sdělil a můžete se vydat na cestu. Přeji hodně štěstí a rád sem vás poznal.
,,Já vás také," odpověděla Marťa a vydala se zpátky za Filcem.
Ten na ni už netrpělivě čekal.
,,No to je dost. Už sem myslel, že se snad nikdy nedostavíte," řekl rozzlobeně.
,,Ale já," chtěla říct Marťa, ale Filch jí skočil do řeči: ,,Žádné ale, pojďte za mnou!" a vydali se do společenské místnosti. Jak se blížili Marťa začala být každým krokem nervóznější.
Jak mě asi přijmou? Jak se budu učit, když ani neumím žádné kouzlo a nemám žádné vybavení?
To se jí honilo hlavou a nemohla na to přestat myslet. Ani ne po 5 minutách přišli k obrovským dveřím za kterýma se ozývali hlasy a smích.
,,Jsme tady," oznámil jí Filch a otevřel dveře. ,,Dál už běžte sama a počkejte na pokyny ředitele Brumbála."
Marťa vešla a otevřel se jí pohled na čtyři dlouhé stoly stojící vedle sebe a včele byl jeden velký stůl u kterého seděli někteří učitelé. Jenom matně je poznávala, protože byla od nich velmi daleko. Síň byla už skoro plná studenty, kteří se mezi sebou vášnivě bavili. K její úlevě si jí všimlo jenom pár studentů a ti ji nevěnovali moc velkou pozornost. Marťa si vyhlídla volné místo u jednoho stolu a tam se posadila. Nic jiného nevnímala. Jenom se stále dívala kolem sebe a snažila se to všechno kolem sebe pochopit. Poslouchala jak se mezi sebou žáci baví o různých věcech. Najednou všichni začali utichat a dívali se směrem k učitelskému stolu. Ředitel Brumbál jako každý rok šel zahájit svou promluvu:
,,Milí studenti, jsem rád že jsme se tu zase všichni opět sešli. Chtěl bych vás tu srdečně přivítat v novém školním roce a popřát vám mnoho štěstí a zdarů. Chtěl bych vám oznámit, že od letošního školního roku k nám bude chodit nová studentka." Mezi studenty to zašumělo jak si mezi sebou začali šeptat.
,,Klid prosím," řekl vlídně.
Marťa to od stolu všechno pozorovala a nervozita ji zcela ovládla. Nemohla se ani pohnout jenom na něho zírala a čekala co bude dál.
,,Chtěl bych ji poprosit, aby přišla za mnou a my ji mohli zařadit do koleje," řekl a rozhlédl se po místnosti jakoby ji mezi těmi všemi studenty hledal.
Cože? Před všemi studenty? Křičel jí nějaký hlas v mysli.
Vstala a cítila, jak se do ní zabodávají pohledy všech studentů. Chtělo se jí utéct, ale neudělala to. Něco vní jí to bránilo prvést. Pomalu šla k němu a dívala se po studentech kolem. Pokaždé když kolem někoho šla viděla jak si šuškají a ukazují na ni. Bylo to pro ni docela trapné a ona se modlila ať už to má za sebou. Přišla k němu a sedla si na židli, kterou tam pro ni nachystal. Položil jí na hlavu Moudrý klobouk.
,,Tady je to zcela jisté. Patříš do," chvíli ji nechal napínat a pak prohlásil: ,,NEBELVÍR!"
Marťa si oddechla, že už to má za sebou. Brumbál ji poslal, ať si jde sednout k Nebelvírskému stolu. Přikývla a šla si sednout. Sedla si na kraj, aby jí nemohli moc otravoval otázkami. Když si sedla, kolem sedící se na ni otočili a začali se jí vyptávat.
,,Jak se jmenuješ?" zeptala se nějaká menší holka, které nebylo víc jak 14.
,,Marťa Milá," odpověděla a usmála se na ni.
Když jí holka chtěla položit další otázku Brumbál v té chvíli zatleskal a řekl:
,,Nechť vám chutná."
V tu cvíli na stolech se objevili pokrmy různých druhů a řadu z nich Marťa ani neznala. Všichni se dali do jídla a už si jí ani moc nevšímali. Marťa si vzala kousek vepřového masa s brambory a dala se do jídla. Oči jí sklouzli ke stolu zmijozelských a viděla jak si ji Malfoy prohlíží zamračeným pohledem. Pohled mu oplatila ještě s větší nechutí a pak si ho už vůbec nevšímala. Po večeři se začali studenti pomalu vytrácet do svých ložnic. Marti už se taky docela chtělo po tak dlouhém dnu spát, ale problém byl v tom, že nevěděla kde jsou Nebelvírské dívčí ložnice. Proto počkala až dojí i ta holka, s kterou se před tím bavila a poprosila ji, jestli by jí neukázala cestu.
,,No jasně. Já už tam taky jdu tak můžeš jít se mnou. A mimochodem jmenuju se Káťa Očková," řekla jí.
,,Děkuju a ráda jsem tě poznala," usmála se na ni Marťa.
Pak se obě děvčata vydala na cestu. Stoupali po schodech až do Nebelvírské věže. Už tam bylo hodně lidí, ale Marťa na ně neměla náladu a tak šla přímo do ložnice. Svou postel našla lehce. Byla na ní totiž jmenovka s jejím jménem a u ní byl ještě balíček.
Co to může být? Pomyslela si a rychle ho rozbalila.
V balíčku našla školní hábit a ještě kouzelnickou hůlku. Bylá krásná. Měla asi 10 palců na délku a nádherně se leskla.
No páni. To je něco. Jestli pak ale umím kouzlit. Usmála se pro sebe. To musím hned zkusit. Zapřemýšlela tedy a jedlo ji napadlo kouzlo.
,,Lumos," řekla odhodlaně. Chvíli se nich nedělo, ale pak se jí hůlka rozzářila.
Marťa div nevykřikla štěstím. Já umím kouzlit. To je super.
Když se ujistila, že to opravdu funguje vytáhla si ze své tašky, která ležela vedle postele, pyžamo a rychle se překlekla. Už se nemohla dočkat až si vleze do postýlky a odpočine si. Proto rychle věci schovala a lehla si.
Zítra je přece také den. Pomyslela si. Těsně než usnula si ještě pomyslela: Ale co domov a rodiče? Dlouho se tím ale netrápila, protože ji brzo přemohla únava a ona usnula tvrdým spánkem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 rose rose | E-mail | Web | 16. prosince 2007 v 21:59 | Reagovat

krááááááááááááása :D hlavně pokračuj dáááááááál :)

těšíím se na dalšíí :)

2 MarryT MarryT | Web | 8. února 2008 v 21:18 | Reagovat

No jo to jsem taky zvědavá co rodiče? když tam bude studovat rok a nejen týden...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama