1. Kapitola - Můj život

17. května 2010 v 17:24 | Marťa |  *Život není jako med*

Tímto Vám představuji moji novou kapitolovku "Život není jako med". Je o dívce, ke které osud ani otec nejsou spravedliví.... Snad se Vám bude líbit.


Za prvé můj otec mě nenávidí. Za druhé, já nenávidím jeho a za třetí bych nikdy neprolila ani jednu slzu na jeho pohřbu.

Ano můj život nebyl nikdy jednoduchý. Ostatní děti si se svými otci hráli, vyráželi na různé výlety. Ale my ne. Vždy když vidím ty americké filmy, tak se mi chce brečet… Tak krásný rodinný život, všude samá láska a něha. Vždy jsem těm dětem záviděla, jak je jejich otec na ně hrdý a udělal by pro ně všechno na světě. To já naopak od otce neslyšela nikdy pochvalu, nikdy žádné krásné slovo…

,,Madison!!!," slyším z kuchyně. Panebože a je to tady. Co zase chce. Je to takový typ člověka, který neudělá bez cizí pomoci ani krok, ale sám o sobě si myslí, že je ten nejchytřejší a nejlepší člověk na planetě. A my ostatní jsme nikdo.

,,Madison, jsi hluchá nebo co!," křičí na mě. Vůbec se mi tam nechce. Zase to bude jenom nějaká kravina.

,,Jo, už jdu," zavolám a pomalu se loudám po schodech dolů do kuchyně za ním. Jen co vejdu do kuchyně, vidím otce, jak cosi roztavuje na stole. Taky by si to mohl vzít ven. Zase poprská celý stůl a bude smrad po celém domě. No jo a kdo zase za to bude moct? Na to existuje jediná odpověď, zase já. Když něco dělá, je nejlepší se od něj držet dál, protože to z jeho úst padnou všichni svatí a skutek utek.

,,Tyto drátky vezmi a vyhoď je," houkne na mě a dál pokračuje v roztavování.

,,Hmm," na žádnou jinou odpověď se nezmůžu, protože už to ve mně začíná vřít. Jako by nemohl zvednout svoji prdel ze židle a udělat pár kroků ke koši. Super. Vezmu drátky a zamířím s nimi ke koši. Když v tom málem nadskočím úlekem, když na mě zařve:

,,Jsi blbá nebo jaká, kam to neseš?," je celý červený naštváním a dívá se na mě jak na zjevení.

,,Tak proč mi neřekneš, že to mám zanést někam jinam, a taky se to dá říct normálně, nemusíš na mě hned křičet," bráním se.

,,Já myslel, že jsi sama dost chytrá, abys to věděla, ale asi sem se mýlil," sděluje mi a dívá se na mě posměšně. Nemůžu odolat tomu rýpnout si do něj.

,,Jo tak ty jsi myslel…" tomu se musím zasmát, protože tenhle sobec umí myslet jenom na
sebe. Radši si to zamířím přímo k popelnici a už radši neposlouchám to, co za mnou řve. Vlastně to ani poslouchat nemusím. Od malička to už znám nazpaměť. Jsou to pořád ty samé kecy dokolečka.

Na zpáteční cestě vidím mamku sedět na lavičce na dvoře. Chudina moje mamka. Úplně mi to láme srdce, když vidím jak ji ničí. Vždycky když ji nadává, tak si přeju, aby to bylo mířené na mě a ji nechal na pokoji. Já jsem si už za ty roky zvykla. Odmalička před ním chráním ještě moji starší sestru. Sice je starší, ale je mnohem citlivější, a jemu se neubrání. To samé mamka, je to strašně hodný člověk a takového tyrana si nezaslouží. Když sem byla menší, často jsem se jí ptávala, proč se s ním nerozvedla. Bez něj by jí bylo mnohem líp a nám také. Ale její odpověď byla stále stejná: ,,Nemůžu rozbít rodinu." Otec tohle ví a zneužívá toho.

,,Ahoj mami," pozdravím ji a sednu si vedle ní na houpačku. Se smutnýma očima se na mě snaží usmát. Strašně ji mrzí všechny naše spory a hádky a špatně to nese.
,,Ahoj miláčku, tak co to bylo tentokrát?" ptá se mě, ale místo odpovědi se na ni jen usměju a pokrčím rameny.

,,Já ho nechápu. Strašně by mě zajímalo, co se mu honí hlavou," pronesu a zadívám se jinam. Nemůžu se mamce podívat do očí, něco mi v tom brání. Vždy mě zajímalo, proč všechny ponižuje. Nikdy mi na to ale neodpověděl a tak jsem usoudila, že si všechny své komplexy vynahrazuje tím, že zesměšňuje a uráží ostatní. Nesnáším, když někdo řekne: ,,Já mám pravdu!" Tohle od něho totiž slyším pořád. Vždy, i když ví, že jí nemá, rád říká tuhle větu a nedá mi prostor na obhájení.

,,Býval takový, i když sis ho brala mami?"

,,Ne, Medy, nebyl. Byl hodný a starostlivý. Ještě teď když zavřu oči, ráda vzpomínám na naše letní vycházky," vypráví mi máma a vidím, jak se jí v koutku oka zaleskla slza.

,,Tak co se teda stalo, proč už takový není. Člověk se přece tak rychle nezmění na cholerika," snažím se to pochopit, ale nejde mi to. To musel být někdo jiný, jeho si ani vesnu nedokážu představit milujícího. Vždy když se řekne jeho jméno, tak se mi jako první vybaví křik, odpor a nenávist.

,,To má po svém otci. Pamatuji si, že když ještě byl na živu, tak se choval přesně takhle k tvojí babičce. Usoužil ji na smrt a to jak ji moc milovat si uvědomil, až bylo pozdě."

,,Né, to snad není možné, on už zase něco kříčí…," já toho člověka snad zabiju vlastníma rukama. To není možné. Se znechucením se zvedám z lavičky a jdu si vyslechnout svůj ortel….
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 JaNee JaNee | Web | 17. května 2010 v 18:22 | Reagovat

Začíná to zajímavě, ale žádný kouzla zatim  =( No, uvidíme, těším se na další =)

2 Marťa Marťa | 17. května 2010 v 18:47 | Reagovat

Takle povídka bude možná bez kouzel, ale třeba časem se tam možná nějaká objeví, ale zatím to bude příběh bez kouzel :)

3 hogwartsworlds hogwartsworlds | Web | 9. června 2011 v 18:38 | Reagovat

Ahoj, chceš se zprátelit? Napiš mi na tento blog http:(//hogwartsworlds.blog.cz/)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama